Jde o jedno z nejtěžších rozhodování, kterému můžeme v životě čelit. Jak poznáme, zda s někým zůstat nebo odejít? Je načase se začít zajímat o to, co skutečně prožíváme a poctivě vyzkoumat pravdu v sobě.
„Každý“ vztah nás proměňuje a posiluje, přibližuje k sobě samému. Zároveň je i velkou zkouškou naší sebelásky. Není náhodou uvedený titulek otázkou pro přiznání si našeho dlouhodobého deficitu? Deficitu vnitřní prázdnoty a nenaplnění. Deficitu, na který jsme si už možná zvykly, a přijali ho za svůj přirozený životní styl. Co způsobilo, že jsme se stali směrem k sobě tak bezcitnými? Kdo to jen dopustil, že už necítíme radostné tvoření ani naplňující lásku?
Jsem v tom „správném“ vztahu?
Pokládáme si otázku jak je na tom náš vztah? Uf, kdy se už budeme umět v sobě konečně vyznat? Meleme se v tom, jestli nám to ještě stojí za to, nebo je načase sebrat odvahu vyjít ze své dosavadní komfortní zóny?
Ale co všechno je za tím? A jak na to a kde začít? Přiznání si této skutečnosti je tím prvním předpokladem k budování kvalitnějšího vztahu k sobě. A tím dalším je hned učinit kroky ke své vlastní změně. A o to tu jde, najít a projevit své pravé JÁ. Postupně jak dozráváme, dochází k duchovnímu zjemnění a spousta věcí se nám začíná vyjasňovat. Následně měníme i své reakce, dáváme více najevo co chceme, pravdivě se snažíme komunikovat své emoce a tím se i hierarchicky zvedáme a posouváme na to správné místo v našem životě tj.: „1. Já, 2. Partner, 3. Vztah, 4. Děti, 5. Rodina…“.
Až když začneme stavět na správném základe tj. nebudeme upřednostňovat před sebou ani partnera a ani náš společný vztah, až teprve najdeme, co jsme celý život hledali – SEBE. Co se začne zákonitě projevovat i v přístupu k zvnějšku. Pokud náš partner tuto naši změnu radostně ocení, s obdivem uvítá a vyjde jí naproti svojí vlastní změnou, tak mu dovolíme, aby v naší blízkosti nadále zůstal. Pokud však naši změnu nechápe (začneme ho ještě více dráždit nebo naopak na ni vůbec nereaguje), a k jeho vlastní změně mu chybí dobrá vůle, začne se naše nitro od něj vzdalovat a vztah chladnout. A toho se často obáváme. Zodpovědnost za vývoj a kvalitu vztahu je však na obou stranách stejná. Ať nás žene vždy touha měnit svůj život k lepšímu!
Co určuje, jestli náš vztah je pro nás ještě VÝZVOU k růstu nebo už jenom ZTRÁTOU času?
Stále častěji se ve své praxi potkávám s postojem (zejména u žen), které obhajují sami před sebou, jak se jejich vztah (který cítím jako nezdravý, stagnující, nebo mrtvý) přece jenom posouvá, a proto z něj nehodlají odejít i když už netvoří soulad. Zcela odevzdaně slouží a tvrdí jak je to cvičí v jejich trpělivosti, odevzdání se, přijímaní druhého, bezpodmínečné lásce…. Nejdůležitější je však nazývat věci pravými jmény, tj. pohledět pravdě do očí:
- abychom si trpělivost náhodou nepletli s lenivostí, pasivitou a pohodlností;
- odevzdání se abychom nezaměňovali ze stagnací (nějak se to vyřeší samo);
- přijímání aby neznamenalo popírání svého vnitřního nesouhlasu, či zbytečné ustupování a vzdání se své moci
- a z bezpodmínečné lásky se nestalo tupé přijímání manipulativních technik druhého.
Každým uvědoměním (které vzniká většinou našim bolestivým procitnutím), se však časem VÝZVA k růstu postupně mění ve ZTRÁTU času. A když konečně otevřeme své duchovní oči, nastává LASKAVÉ SEBEPŘIJETÍ. Projevuje se tak, že začnu jednat tak, jak cítím, že je to správné, tj. jenom v souladu se sebou (ne proti sobě – protože okolí jsem to tak naučila, zvyklo jsi na to, očekává to ode mě). Protože platí, že to, co neprospívá mě, tak nemůže pomoct ve vývoji ani mému partnerovi a už vůbec ne společnému vztahu, který tak není prospěšný ani pro děti, rodinu či okolí. Jenom pravá láska dokáže pozvedávat a vyživovat.
O co nám přesně ve vztahu jde – udržení, ozdravení, záchranu či dokonce oživování mrtvého?
- Když nám vztah stačí pouze udržet, určitě bych doporučila stagnaci. Je zcela nežádoucí něco dosavadního měnit. Vždyť když vydržel do teď, lze takto fungovat i nadále. Přece nebudeme píchat do vosího hnízda. V konečném důsledku se můžeme však očekávat nespokojenost, deprese, nemoci, tragédie…
- Ale pokud nám pouze udržení nestačí a chceme dodat našemu vztahu z dlouhodobého hlediska šanci, jediná cesta jak ozdravit náš vztah je začít měnit sebe!
- Chtěli bychom však náš vztah ještě zachránit, aby byl kvalitní a pevný? Vyžaduje to každopádně změnu na obou stranách! Jedině kvůli lásce jsme schopni se měnit a překonávat. Rozvíjet v symbióze to nejlepší v nás obou.
- Další možností je oživování mrtvého vztahu a nastává v případě, když partnera milujeme ještě stále víc než sebe! Naše úsilí trvá do momentu, kdy jsme ochotni připustit, že náš vztah: oslabuje naše zdraví, je pro nás přítěží, brání nám v rozvoji dobrého, zažíváme výsměch a nerespekt a nemůžeme říkat, co si myslíme a jak se cítíme, zažíváme pocit nedostatečnosti a viny, převažují nedorozumění, nedokážeme si už představit další budoucnost. Co bylo však tím skutečným důvodem, proč jsme vstoupili do vztahu, který se tak vyvinul? Tam najdeme odpověď.
Co nás může rozdělit?
Jako duchovní bytosti se vyvíjíme. Individuální rychlost vývoje nebo směr, kterým se tento vývoj u každého z nás na základě naší touhy a svobodné vůle v každodenním rozhodování ubírá, může lidi v průběhu jejich partnerského života rozdělit, přestože byl na počátku jejich vztahu soulad.
Ideálním vztahem jsou dvě partnerské cesty vedle sebe, postupují společným směrem, tvořící radost v láskyplné podpoře. Mnozí mají však problémy přiznat svému partnerovi právo na jeho vývoj a nechat ho jít vlastní cestou a nebránit mu v ní. Říká se přece: „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“ Ani nám by se přece nelíbilo, kdyby nás na té naší cestě někdo podkopával, narážel, neustále kritizoval, tlačil nebo zdržoval. Stálo by nás to hodně sil a komplikací.
Pokud vztah však klape jak má, je pro nás radostnou motivací držet společný krok a tempo, aby se od nás partner příliš nevzdálil, abychom se bok po boku inspirovali, aby se nám na našich vlastních cestách (a tím zároveň i té společné), dařilo co nejlépe. A s pocitem důvěry, jak hezky to plyne, že se nemusíme nudit ani čekat nebo přešlapovat na místě. V takovém vztahu nás dokáže naplňovat i to, když ten druhý vedle nás ve svém snažení náhodou na chvíli padne na kolena. Protože jsme nablízku a rádi mu dodáme odvahu kráčet dál a zvládat další životní výzvy. Abychom si to vzájemně ulehčovali a těšili se. Ale pokud naše společná cesta drhne – máme pocit, že jenom nečinně čekáme, cítíme se osamoceni, nevidíme se a ani necítíme, či dokonce druhého táhneme, ztrácíme tím spoustu času a energie, trpíme únavou. Baterky se vzájemně nedobíjejí, ale vyčerpávají. Takový vztah však není oboustranně vyzrálý a naplněný harmonií.
Proč tak často zůstáváme v nefunkčním vztahu?
Proč zůstáváme v něčem nefunkčním, co nás symbolicky i doslovně poškozuje?
- Protože máme strach z posuzování, co by tomu řeklo naše okolí, rodina, blízcí; i když dobře víme, že nikdo z nich náš vztah nežije.
- Máme nastavený nezdravý model, že rozchodem ubližujeme svým dětem (opak je však pravdou).
- Z vypočítavosti – zvažujeme pro a proti vztahu. Více se zaměřujeme na to, o co přijdeme, než na to, co všechno tím můžeme získat.
- Ze zvyku nebo z pohodlí něco měnit – máme už určitý věk, majetky a vstupujeme do rizika s finančním vyrovnáním, je pohodlnější zůstat v komfortní zóně, příliš by to bolelo.
- Z přesvědčení, že je to náš osudový partner, věříme raději svému přesvědčení, že přece utíkat se nemá, nejsme zbabělci, to přeci vydržíme, a koneckonců se v tom vztahu přece jenom něco ještě učíme.
- Protože si nevěříme – nevěříme tomu, že bychom potkali lepšího partnera, někdy si dokonce myslíme, že už bychom ani žádného dalšího partnera nepotkali. Taky možná nevěříme, že nás někdo bude chtít se závazky.
- Někdy dokonce v hloubi duše jsme schopni věřit tomu, že si lepší vztah nezasloužíme, že ho prostě nejsme hodni. Nevěříme si a proto setrváváme ze strachu ve vztahu, kde nemůžeme dýchat, kde je těsno, kde se cítíme pod kontrolou, kde se raději podřizujeme… hlavně se vyhnout samotě.
- Neznáme svou pravou hodnotu a nevidíme, jak skvělí opravdu jsme – krásní, hodnotní, žádaní… atd.
Jak z toho ven? Cesta je, když uvidíme svoji pravou přirozenost a nebudeme se snažit vyhovovat. No a pokud nevidíme svou hodnotu, jak velká (nebo spíš malá) je naše sebedůvěra i sebevědomí? Základní kameny sebedůvěry a sebevědomí se do lidského vědomí pokládají především v dětství. V době, kdy si člověk teprve utváří názor a náhled na sebe sama. Podle čeho? Podle svého nejbližšího okolí. Dá se říci, že dítě si názor na sebe utváří podle obrazu, který vidí v zrcadle, které mu poskytuje jeho nejbližší. Máma, táta, babičky, dědečkové, učitelé, sourozenci, kamarádi a další autority. Často nám nastavují obraz toho co je normální a co už ne.
Kdy je rozchod smysluplný?
Existují různé pohledy na rozchod:
a/ = „čestný způsob“, jak ukončit soužití partnerů, kteří si nerozumějí. Do jaké míry nás ještě naplňuje naše denní dávka utrpění, obětování, ustupování, sebesabotáže, vyčerpávání se, čekání na změnu partnera..? Vztah ukončíme s klidem v duši, že jsme zvládli, co nám přinesl, víme, v čem nás posunul a s vděčností se propustíme.
b/ = útek ze životní lekce – odmítáme se otevřít a poctivě projevit své emoce, bojíme se své zranitelnosti, raději to v sobě uzavřeme, abychom náhodou nemuseli čelit citovým výbuchům. Odchod za jinou kvalitou prožitků a očekáváním, že v budoucnu už nebudu muset řešit nic podobného.
c/ = přerušení vývoje nezbytného pro svou životní cestu – házíme flintu do žita, vzdáme to….každý rozchod je zbytečný, pokud se sami nezměníme.
Tam kde chybí duchovní harmonie, stává se pokračování partnerství nemravností. Není se čeho bát, nic a nikoho v životě nemůžeme ztratit, protože nikoho nemůžeme ani vlastnit. Můžeme ztratit jenom sami sebe, svoji identitu a vnitřní svobodu. Každý rozchod má však mnohem více přínosů a kladů, než si myslíme. A když nastal, tak byl i bezpochyby potřeba. Není totiž žádnou katastrofou, nebo selháním, ale příležitostí pro náš rychlejší růst, zvládnutí životní zkoušky, posunutí hranice sebelásky v důvěře a přesvědčení o jeho prospěšnosti pro všechny zúčastněné.
A něco moudrého na závěr, v čem se můžete najít anebo v tom nejlepším případě taky ne.-)
Přísloví Indiánů z kmene Dakotů zní: „Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni.“
ZJISTÍME-LI, ŽE SEDÍME NA MRTVÉM KONI, KTERÝ JE NÁM VELMI DRAHÝ, TAK…
- tvrdíme, že kůň je stále živý a pouze má špatné období
- divíme se, protože ten kůň přece vždycky jezdil
- setrváváme, protože co by tomu řekli ostatní jezdci na mrtvých koních
- setrváváme ze soucitu k mrtvému koni
- snažíme se uvěřit, že je lepší mrtvý než žádný kůň
- s kamarády vymýšlíme, jak oživit mrtvého koně
- ptáme se kamarádů, jak oni sami jezdí na mrtvých koních
- přesvědčujeme sebe a okolí, že tento kůň je nám osudem určený, ať živý nebo mrtvý
- vyvíjíme smysluplné aktivity, abychom nemusely na svého mrtvého koně myslet
- nakoupíme lepší potravu a doplňky do stáje a snažíme se mrtvého koně oživit
- absolvujeme pokročilý kurz jezdectví se specializací na jízdu na mrtvém koni
- zvažujeme pro a proti životu s mrtvým koněm
- porovnáváme průběžně s ostatními, jak hodně je náš kůň mrtvý
- upravíme kritéria určující, zda je kůň mrtvý
- zaplatíme věštkyni, aby předpověděla další osud mrtvého koně
- jdeme na terapii, k léčiteli a na kurz, abychom pochopili svého mrtvého koně
- křísíme svého mrtvého koně k životu, protože vzdávat se člověk nemá, když mu o něco jde
- prohlásíme, že žádný kůň nemůže být natolik mrtvý, aby se na něm nedalo ještě chvilku jezdit
- prohlašujeme, že se nám noha zasekla ve třmenu a nemůže z mrtvého koně sestoupit
- prohlašujeme, že jsme si na mrtvém koni vždycky přáli jezdit
- vyhrneme si rukávy a nosíme mrtvého koně sami
- trpělivě čekáme, až se kůň sám zvedne.
Záleží však jen na nás, kdy připustíme, že náš vztah je mrtvý. A protože kůň, který mne vyhodil ze sedla, byl živý až příliš, rozhodla jsem se dál jezdit jenom na živém koni, protože to mě doopravdy baví:-)
Pokud Vás toto téma zaujalo, týká se vás, nebo byste chtěli konkrétně probrat, ráda vám nabídnu svůj vhled, jsem vám plně k dispozici na naši společné konzultaci. Nebo pokud se chcete ještě více dozvědět, všechny moje další aktivity: přednášky, kurzy, on-line webináře, výklady najdete na stránkách. Těším se na společné setkávání či spojení: blanka@avasa.cz, tel. 604 300 189
