jako součást každého nádechu, pohledu nebo postoje člověka
Dokážeme vnímat krásu života a jeho dary? A jsou to vůbec dary nebo jeho přirozená dokonalost? Jak vnést do svého života více krásy?
Dokážeme si vybavit, co krásného jsme prožívali tento týden, dnes nebo před chvíli? Možná si v tomto období, plného obav z pandemie koronaviru říkáte, zda-li je vůbec možné vnímat v našich životech krásu. Když většina z nás žije nejistotou, strachem o sebe či blízké, úzkostí a omezeními, které jsme zatím nezažili. Požaduje se teď po nás, abychom zachovali chladnou hlavu, statečné srdce a pevnou víru, že okolnosti zvládneme s respektem, když budeme ostražití, ale nikoli ustrašení.
Vše má však vždy dvě strany úhlu pohledu a všechno špatné má v sobě i mnoho dobrého. Tato situace je pro nás velkou příležitostí zpomalit, necestovat, být s blízkými a opravdu hluboce si navzájem naslouchat, být jen sami sebou v přítomnosti. Více odpočívat a taky přemýšlet co je vlastně v životě to důležité a zásadní. Lze využít této situace zejména k duševní hygieně a transformaci. Abychom změnili své chápání světa a své chování. Ideální období zklidnit se z hektického stylu života založeném na vydělávání peněz. V tempu samozřejmosti úkonů, které si žádá současná doba, nemáme prostor se zastavit a zamyslet se nad tím, zda je vlastě to, co děláme a jak žijeme ve skutečnosti to, co vlastně chceme a co jsme si od života přáli. Dostali jsme příležitost se poohlédnout a porozumět svým krokům. Vede nás to návratu k původnímu smyslu života – k nezávislé samostatnosti, k hodnotám rodiny, lásce, morálním principům a k přírodě.
Duševní hygiena aneb jak rychle to přišlo, tak rychle to pomine
To, co prožíváme je pro nás připomenutím, jak křehké je vše lidské a jak dokonalé je vše přírodní. Možná už bylo načase si vzpomenout více na to co je člověk zač a co je jeho úkolem, na což jsme v požitcích poslední doby zapomínali. Je potřeba si uvědomit, že to co se děje není prozatím nic v porovnání s tím, co by mohlo nastat, pokud se lidstvo urychleně nepoučí a svůj dosavadní způsob konzumního, uspěchaného, z větší míry materiálního vnímaní života nezmění. Pokud nás tato situace učiní lepším, lidštějším, realističtějším, pravdivějším, laskavějším a pokornějším člověkem, potom splnila tato lekce, kterou právě teď všichni procházíme, svůj účel dokonale.
Čeho se nejvíc bojíme? Nemoci, umírání či smrti? Co nejhorší se může stát? Je tu však něco ještě mnohem horšího, než opustíme tuto Zemi a tím je naše nevědomost, které se říká i duchovní smrt. Protože v této škole života jsme jenom na chvíli. Ale co pak? Pátrejme jak dozrát k našemu sebe-vědomému já.
Krása vzniká jenom na čistém základě
Ne náhodou se tak děje zrovna v období půstu a očisty, je to jako ozdravující pochod před Velkou nocí. A jak velká pro každého z nás bude záleží jenom od naší duševní obrody. Vše staré ať je teď z nás vytaženo, vytlačeno a setřeseno, vše co bylo falešné a rušivé, ať je sežehnuto, spáleno a z popele pak může vykvést vše nové. Rodí se nová doba a velikonoce dávají příležitost k procitnutí z duchovního spánku, aby náš duch, který byl zotročen a připoután mnoho let rozumem se probudil. Máme příležitost, abychom povstali nově, a mohlo se v nás zrodit vše krásné, čisté a zdravé. Protože krása a půvab lidské duše je v našem přirozeném působení, v našem duchovním základu. A jenom na takovém základu vzniká dobrá stavba. Pokud se k němu více navrátíme a podřídíme se vyšším zákonům, porosteme v nich a rozkveteme k plné kráse.
Když vstoupí do zahrady člověk, který hledá krásu, najde v ní, co hledá. Na každém místě může objevovat nové a zušlechtěné. Když však vstoupí do zahrady prase, bez povšimnutí ji celou proběhne a zamíří přímo ke kompostu, nebo ji rozryje.
Smysl pro krásu
Všem nám byl dán smysl pro krásu proto, abychom poznali, co je falešné a co správné. Pro každého je krásné něco jiného. Co je pro někoho obdivuhodné, pro druhého je nezajímavé. Laicky řečeno: krásné je to, co se nám líbí. A proč se nám to líbí? Protože to souzní s naším nitrem. Evokuje to v nás hezké pocity a pohladí duši. Podmínkou smyslu pro krásu je tedy naše jemné cítění. A čím víc mu nasloucháme a řídíme se jím, tím ho více zdokonalujeme. A od toho pak závisí, jestli si to v životě více komplikujeme nebo se snažíme si to do budoucna ulehčit.
Pokud se oddáme opravdovému smyslu pro krásu, nebudeme nikdy bloudit. Je totiž neklamným ukazovatelem cesty pro každého. Dozrávejme, abychom mohli plně a vědomě poznávat skutečnou krásu! Nechtějme v našich životech prožívat pouze stav nečinného klidu, toužit máme po pokroku a vzestupu! Stav vnitřního míru ať je pro nás akčním děním s nadhledem, který spočívá v poznání a prožívání pravd, které ukotvíme ve svém nitru. Náš pohled na vnější svět je důsledkem našeho vnitřního nastavení, které je v souladu s postojem těch nejlepších očekávání a řešení od života.
Jak začít objevovat krásu
Položme si pár otázek a odpovězme každý za sebe:
- Co bychom mohli pro sebe udělat, abychom se cítili ještě krásnějšími?
- Jaké bylo nejkrásnější období našeho života a proč?
- Co považujeme za krásné na svém současném životě?
- Co by se muselo stát, aby náš život byl ještě krásnější? Milujeme svůj život přesně v tomto jeho provedení, se vším čím jsme prošli a se zkušenostmi, které jsme nasbírali? Jakými důvody podmiňuji jeho kvalitu?
- O jakém člověku můžeme říct, že je to krásný člověk? V čem se projevuje jeho vnitřní krása? Co na něm hledáme? Jaké kvality a hodnoty na něm obdivujeme?
Naše vnitřní krása a co nám brání ji projevit
Co všechno ubíjí naši krásu? Krása nemá ráda pochybnosti, sebekritiku, setrvávání v sebelítosti a neschopnosti, nepochopenou a nezpracovanou bolestivou minulost, týraní se za předešlé zkušenosti a „chyby“, nesvědčí ji hrubost, ubitý potenciál, extrémní přísnost, nelaskavost, hloubání a nečisté myšlenky…
Možná jsme na ni i skrze své různé starosti, nepochopení okolí či své životní nezdary zapomněli. Ale vždy je čas na to, abychom uviděli, že krása v nás je a pouze čeká, abychom ji očistili od nánosů, které ji zatěžují a nedovolují se projevit tj. plnohodnotně uznali sebe a svou cestu. Pokud vneseme do svého života více obdivu a krásy, bude se nám kráčet mnohem lehčeji a radostněji. Dejme si za cíl do nejbližších dnů, že už nikdy nebudeme chtít být stejní a dáme vyznít své kráse naplnoJ
Poznávám svou krásu i krásu druhých
Krása a ošklivost jsou pouze iluze. Co dělá člověka krásným? To, co druzí, opravdu vnímají, je to, co na nás není vidět očima, tj. naše nitro. Dávejme mu vždy náležitou pozornost a pečujte o něj. Zaměřujme se na krásu ve svém nitru, na své dobré vlastnosti, na co všechno jsme hrdí, že jsme zvládli, na svou laskavost a prolidskost, na své dary a talent. Mějme na paměti, že vše, čemu věnujeme pozornost, se posiluje a roste. Oceňujme svou vnitřní krásu pokaždé, kdy jen můžeme a máme k tomu i sebenepatrnější důvod. Naše duše potřebuje k tomu, aby uzrávala naše uznání především od nás, než od kohokoliv jiného.
Naučme se vnímat také krásu druhých, protože každý z nás má ve své duši něco hodnotného. Připomínejme jim jejich kvality, a to dennodenně – pomůžeme jim tak, aby si svou krásu více uvědomili a hlavně, aby se s ní naučili žít! Protože, jak krásný je náš vnitřní svět, takovou krásu dokážeme vnímat a zušlechťovat i kolem sebe.
